Když tělo ví dřív než hlava (01 CZ)

Vracím se v myšlenkách zpátky.

Nerada, ale vracím. Máme výročí svatby, a ta rána znovu pulzuje. Tak zatnu čelist a jdu do bodu zlomu. Rok a půl zpátky.

On má narozeniny.

Mění šatník a jedeme do shopping mallu.

Po dlouhé době jsem si vzala podpatky a trpím jak mučednice. Nové boty občas bolí, tyhle s jistotou. On také nevypadá ve své kůži, něco ho tlačí. Nebo někdo. Když se na mě podívá, je to jak pohled inkvizice. Je to tiché a nebezpečné.

Žádný humor jako dřív, jen pokulhávající konverzace.

Znáš ten pocit, kdy se nejdřív něco ozve v těle a pak až v hlavě?

Cítím to někde kolem žaludku.
Mysl ale ještě neví, co ten zvláštní rozechvělý tlak znamená.

Tuhle kontrolku ještě neznám.

Je to jako, když se ti na palubovce rozsvítí piktogram a ty nevíš, jestli značí obsazený záchod nebo okamžitou evakuaci planety. Prostě to červeně svítí. Něco je špatně.  Jen nevíš co.  Auto ale pořád jede, tak jedeš taky.

Můj muž byl vždycky pěkný chlap. Vysoký, dobře stavěný, něčím zajímavý. Když jsem ho poznala, měl v oku drzost, těkavost a lehkou pohrdavost, která mě zároveň dráždila i přitahovala. Byl jiný. A byl o tři roky mladší. Zamilovala jsem se.

Nikdy z něj ale nebyl žádný velký elegán. Do officu nosil kostkované košile s krátkým rukávem, džíny a Nike boty, které mu zůstaly v srdci z basketbalových let. Bylo mu devatenáct, když jsme spolu začínali. Praha, vysoká škola, první velká láska. Krok za krokem blíž k jeho koši. A pak jsme čtvrt století stříleli na stejné straně vztahové palubovky. Posledních dvanáct let v Anglii.

A teď míří do obchodu HUGO BOSS.

Vchází tam sebevědomě navzdory tomu, že tam ani jeden z nás očividně nemá membership. To se ale dneska změní. Aspoň pro něj.

Nasávám atmosféru prostředí, kde je úsměv součástí uniformy.
Sleduju jeho záda.
Pluje tím prostorem s pohrdavou ležérností, která mě dráždí, protože já jsem sevřená v tenzi. Už jsem unavená a mám pocit, že naschvál protahuje utrpení mých otlačených nohou. Každým krokem se mi tlačí slzy do očí.

A on?

Je mu to fuk.

Nechává se obsluhovat v kabince, jako by jeho každodenní rutina byla nakupovat právě tady.

Počkat. Opravdu chce nakupovat?

Připadám si jak ve filmu Pretty Woman, akorát v pokroucených proporcích, které už nejsou vtipné. On je Julia Roberts i Richard Gere zároveň.

Já?

Asistentka režie.

Držím bundu, tašku z jiného obchodu a na hlavě mám odloženou jeho kšiltovku.
Předvádí se mi v jednom outfitu za druhým, ale tentokrát nečeká na můj názor jako obvykle.
To mě zneklidňuje a mrzí víc, než bych si chtěla přiznat.

A navíc mu to zatraceně sluší.

Skvělé.

Nevypadá jako můj chlap.
Ani jako tuctový londýnský software developer.
Vypadá tak nějak jinak.

Jako BOSS.

A tak se i chová.

Letošek začal divně. Podivná služebka v Americe. Krevní sraženina po letu. Změna střídala změnu, konflikty další konflikty. Něco už běželo pod povrchem a moje tělo to vědělo dřív než já. Proto nemám náladu na nákupy. Proto mě netěší být zrovna tady. Proto jsem unavená, podrážděná a nejistá.

A stejně si říkám: nepřeháněj.

Ženy dlouho nečtou ohrožení jako ohrožení, ale jako úkol k nápravě. I já tak reaguju. Proklaté nové boty toho byly součástí.

A on tam zatím pózuje v dobře střiženém saku a fotí se v zrcadle. Nikdy jsem ho neviděla, že by se fotil. Ani selfie. Ale teď mi dochází, že to nějakou dobu podprahově registruju.

„Pro kolegu.“

Sedím a dívám se na něj. Je očividné, že nejde jen o zkoušení.

On to všechno koupí.

Ten výraz mu přelétne přes tvář jako stín. Ještě ne úplně jistý, ještě ne úplně sebevědomý.

Ale rozhodnutý už ano.

Tady se rodí nový ON.

Nové brnění pro další level hry.

A mně prolétne hlavou, jak jsem před hodinou váhala nad kabelkou Guess ve slevě za osmdesát liber.

U pokladny přijde větší třesk. Kreditní karta projede čtecí škvírou jako meč cizím měšcem. Pozlátko zaplacené na dluh.

Mé podráždění ale rychle překlápím do známé polohy. Když si na to vydělá, tak ať to má. Jsem přející. Můj nepříjemný pocit z toho všeho je nakonec přece můj problém.

Jako ženy často vyvažujeme tíhu vztahu dávno předtím, než nám dojde, že je to vůbec tíha.

Odcházíme.

On jako nový člen klubu Hugo Boss.

Já jako pokulhávající manželka, jejíž rozedraná chodidla ji sotva donesou do auta.

V ten moment krvácela jen moje pata.

Za několik hodin začalo krvácet i moje srdce.

Domů přijíždíme v takové tichosti, že svou ostražitost můžu téměř nahmatat.